KODAŇSKÁ CIKÁNSKÁ RAPSODIE

Poprvé se mi kniha Jussiho Adler-Olsena dostala do ruky náhodou. Při brouzdání na stránkách o knihách s detektivní tematikou jsem pokusila štěstí vyplněním soutěžního formuláře a voilà o pár týdnů a poštovních peripetií později byla kniha doma a já zcela nadšena a pohlcena. A protože nadšení mne neopustilo ani po přečtení dalších případů oddělení Q, netrpělivě jsem očekávala české vydání pátého případu s názvem MARCO. A...byla jsem mírně zklamaná.

Marco je patnáctiletý kluk, který se živí drobnými krádežemi a žebráním. Ne že by chtěl. On sám touží chodit do školy jako všichni ostatní v jeho věku, získat dánské občanství a mít domov. To ale nejde. Marco žije se svým otcem v klanu, který vede jeho strýc a který do Dánska doputoval z jihu. Klan se živí nelegální činností a žebráním a jakýkoli odpor proti tomuto životnímu stylu zarazí strýc svou pevnou rukou již v samém počátku. Když ale Marco zjistí, že jej strýc plánuje zmrzačit kvůli lepším výdělkům z žebroty, které jdou do jeho nenasytné kapsy, sebere veškerou odvahu a uteče. Během útěku však zcela náhodou zjistí, že jeho "rodina" má na svědomí horší věci než drobné kapesní krádeže.

Marco je postaven do nepříjemné situace. Nemůže se obrátit na policii, protože v zemi pobývá nelegálně. Musí se ukrývat před klanem, který po něm intenzivně pátrá. Nemá peníze. Navíc se zdá, že se Marca pokouší najít a zabít ještě někdo další. Jenže kdo a proč?

Marcův příběh je v knize velmi podrobně a poněkud zdlouhavě popsán. Je pravda, že je to nutné, protože je poněkud komplikovaný a stejně tak i způsob, jakým se do něj zapojí oddělení Q. A tak jsou podle mne v pátém případu potlačeny osobnosti Carla Mørca, Rose a Asada na úkor epizodní postavy Marca. A nevím jak vy, ale já už chci po pěti knihách přeci jen vědět o své oblíbené postavě Asada o trochu víc než nám Jussi Adler-Olsen doposud odhalil (ano, v tomto díle čekejte novinky, ale nic, co by si 90% Asadových fanoušků už dávno nemyslelo). Více pozornosti by možná zasloužili i Rosiny milostné vztahy.

Příběh Marca mne příliš nezaujal. Možná proto, že v Čechách jsme na podobné zlodějné kočovníky vcelku zvyklí a podobné reportážní příběhy už známe z novin. A pochybuji, že jinde v Evropě by byli tak neznámé, že by pro čtenáře příběh z jejich života byl nový a objevný. Popisy triků kapesních zlodějů a městských čtvrtí mi tentokráte přišly trochu nudné a zdlouhavé.

Osobní život Carla Mørca je naopak popsán naprosto bravurně. Je plný zvratů a sarkasmu.

Kniha Jussiho Adler-Olsena je výbornou detektivkou. Nepochybně! Tentokráte mi však příběh přišel poněkud rozvleklý a zdlouhavý a rozhodně nehrozilo, že bych samým napětím nemohla knihu odložit, což se mi stávalo u předchozích Mørcových případů. Protože jsem tuto knihu četla těsně po dokonalém thrilleru Levhart, myslela jsem si, že problém tkví v mém špatně nastaveném měřítku a mé "rozmlsanosti". Jenže pak jsem zhlédla dokument dánské televize o tom, jak Jussi Adler-Olsen tuto knihu psal (zkoukněte tady). Na tohoto postaršího spisovatele je vyvíjen neustálý tlak, čtenáři očekávají vynikající příběhy, nakladatelství účast na propagačních akcích, on už má přitom chuť na trochu odpočinku a méně stresu. Na mne osobně dokument působil dost pochmurným dojmem. Snad jsem očekávala, že se spisovatel víc podobá svému ústřednímu hrdinovi, je sebevědomý a sarkastický. Místo toho mi byl představen důchodce s až panickým strachem o život a zdraví, ale vděčný čtenářům. Nebo je celý dokument reklamní trik? Omluva za knihu, která neměla ten správný drive?

Jussi Adler-Olsen, Marco, HOST, Brno, 2014

STUDENÁ AFRICKÁ KOČKA V ROZPÁLENÉM NORSKU

Jsem zarytý a nadšený fanoušek žánru severská detektivka. A Jo Nesbø je můj severský hrdina. Díky němu jsem si zakoupila učebnici norštiny pro samouky a jen díky němu si dovedu představit zasněžené pláně pokryté ledovou krustou, kterou klouzavě proráží staré dřevěné běžky. Nikdy jsem ale na severu nebyla. A momentálně ani nevím, jestli o takový výlet stojím. V Norsku je totiž sakra nebezpečno! Vždyť jen detektiv Harry Hole už řeší osmý případ. I když v něm se podíváme i do jiných ne zcela bezpečných koutů naší planety.

I proto, že po minulém případu se Harry Hole přemístil do Hongkongu, kde utápí svůj žal ze „ztráty“ Olega a Ráchel v alkoholu, drogách a sázení, a je třeba ho nalákat zpět do Norska. Samozřejmě, že k tomuto účelu nejlépe poslouží krásná žena. A tak se na scéně objevuje nová postava, policistka Kaja. Zpátky však stárnoucího detektiva nenaláká na ani svůj vzhled ani na nový případ sériového vraha, ale na Harryho nedořešené rodinné poměry. Nebyl by to však Jo Nesbø, kdyby rodinný život detektiva, postavu vraha a krásnou kolegyni v příběhu pořádně nevyužil a nepospojoval dějovými linkami.

Vrah si v tomto příběhu nevybírá své oběti zcela náhodně. Zjistit jeho totožnost a pojítka mezi oběťmi tentokráte znamená vytáhnout paty z Osla (po důkladném prozkoumání všech místních stop, pochopitelně) a hledat v opuštěné sněhem zaváté norské krajině i v horké Africe. A tentokrát nebude Harry Hole čelit jen vyšinutým jedincům, o které pochopitelně také nepřijdeme, ale i různým přírodním živlům.

Levhart je silný a má všechno. Napětí, násilí, sex i dobrou muziku. Nechybí nejhorší rysy lidské povahy a to nejen u padouchů, ale jak už jsme zvyklí i u detektiva, který by měl být „prodlouženou rukou spravedlnosti a pořádku“. Ale ten, chudák, dostává v osmé knize pořádně zabrat. Kromě dočasných ztrát ho v životě čekají i ztráty fatální. Situaci mu neulehčuje ani napjatá atmosféra mezi jednotlivými norskými vyšetřovacími složkami. A zrada. Ale na tu už by měl být přece zvyklý? Dále jsou tu ještě jeho vlastní démoni. Ne, ani tentokrát se nepolepší a nestane se z něj sympatická postava a spořádaný člověk. Ale možná právě proto, je Harry Hole ten nejlepší detektiv.    

Osmá z holeovské série má řadu nej. Čtenáře asi nejvíce potěší to do očí bijící – je zatím ze všech nejtlustší! Ano, užijete si s ní dlouho. Další nej už ale rozhodně tak příjemné není. Levhart je určitě nejdrsnější (i když mi to možná nebudete věřit, máte-li v živé paměti ještě Sněhuláka. -pozn. Naily). Pro mne už byl tentokrát realistický popis násilí a mučení trochu moc. Zvlášť proto, že Jo Nesbø jej servíruje bez okolků hned od první stránky. Přiznám se, že proto jsem knihu začínala číst nadvakrát. První kapitola totiž nebyla utrpením jen pro oběť, ale i pro mne.

Žánrově se kniha začíná klasické detektivce vzdalovat a mistrovsky si míří přímo mezi nejlepší thrillery. Je nervy drásající, napínavá, komplikovaná. Neuvěřitelná. Ponurá. Jo Nesbø má bezesporu dar – umí popsat ponurost lidské povahy a krásu norské krajiny. Příběh je navíc vylepšený tím, že jsou v něm zvláštní a tajemné pasáže v ich-formě, které píše vrah. Jenže kdo to je?

 Jo Nesbø, Levhart, Kniha Zlín, 2013

 

KDYŽ SI ŠVÉD HRAJE A ZLOBÍ

Když se švédský spisovatel Anders de la Motte objevil v květnu na českém veletrhu Svět knihy 2014, způsobil v pavilonu, ve kterém vystupoval, menší davové šílenství. Zájemců o jeho povídání a podpis byla více než stovka a poněkud znemožnili průchod daným místem a to na několik desítek minut než se na všechny s autogramem dostalo. Anders de la Motte situaci zvládal s přehledem a dav jej nezaskočil, neboť podobné situace se pro něj staly běžnými. Jeho knihy jsou nadšeně přijímány po celém světě – byly přeloženy do více než 30 jazyků včetně pro nás exotické korejštiny a čínštiny. Věrnou čtenářskou základnu má tento Švéd s francouzským jménem i ve své domovině. Podle tamějších průzkumů je jeho švédským fanouškům nejčastěji něco mezi šestnácti a osmnácti lety. Právě tato věková skupina se s HP, hlavním hrdinou knižní trilogie, dokáže nejlépe ztotožnit. A to je možná důvod, proč jsem se já v onom pavilonu Výstaviště v Holešovicích v květnu nadšeně netísnila. Stárnu.

Henrik Petterson a.k.a. HP je antihrdina. Sám autor v rozhovorech uvádí, že se snažil vymyslet někoho, kdo bude protikladem ke všem těm schopným a akčním policistům a novinářům. HP je líný, bez jakýchkoli ambicí a životem se snaží proplouvat co nejsnadněji bez ohledu na to, je-li nejsnadnější cesta vždy legální. HP nemá stabilní práci ani příjem. HP byl ve vězení. A HP zoufale touží po obdivu a uznání. Chce být vidět, chce víc. A pokud možno bez práce. A právě to z něj dělá ideálního kandidáta pro Hru. Není tedy žádná náhoda, když jednoho dne najde na sedadle v metru zvláštní mobilní telefon, který ho zapojí do Hry. V ní jsou nachystány ne vždy jednoduché a ne vždy legální úkoly, jejichž splněním získává HP nejen obdiv uživatelů herní sítě, ale i dolary na svůj účet.

Naproti tomu Rebecca, Henrikova sestra, je velmi spořádaná a cílevědomá. Snaží se mít vše pod kontrolou a nepřidělávat si zbytečné problémy. Protože těch už v životě měla dost. A tak se snaží, seč může, aby se jí vše negativní vyhýbalo. Autor v několika rozhovorech prohlásil, že Rebecca je vlastně takové jeho „pracovní já“.- Nailina pozn. Jenže Henrikova hra vtrhne do Rebecčina poklidného života a najednou se všechno zdá mnohem spletitější a neuvěřitelnější, ale hlavně o dost temnější. A i lehkomyslný HP zjišťuje, že hrát Hru není tak docela „v pohodě“.

Příběh je psán v jednoduchých krátkých větách, které gradují děj. Na každé stránce ale najdeme spoustu nepřeložených anglických slov, slangových výrazů a „moderních“ technických pojmů. Průměrně vzdělanému čtenáři mladší generace četba jistě nebude působit sebemenší problém, ba naopak, možná ho právě tento styl zaujme. Mě přišel rušivý, kazil mi kontinuitu čtení a poněkud mne vyváděl z onoho stavu napětí, kdy nemůžu odlepit oči od stránky (zvláštní, že například u četby Mechanického pomeranče jsem tenhle pocit nikdy neměla). Uvádí se, že autor v knize často cituje svého oblíbence Kurta Cobaina a postavy seriálu Simpsonovi. Já jsem nic z toho nedokázala identifikovat, ale uznávám, že nejsem dostatečně nadšený fanoušek, Simpsonovi si ráda pustím v českém dabingu. Babičce k Vánocům tuto knihu radši nekupujte, konzervativní čtenář ji taky příliš neocení.

S hlavním hrdinou jsme se nemohla ztotožnit, rozčiloval mne přímo neuvěřitelně. Mystická atmosféra, konspirace, paranoia a bezvýchodnost mne uváděly do deprese. Dovedu si ale představit výborný film natočený podle této knižní předlohy – rychlý sled obrazů, poutavá hudba, zmatený divák. Dobře se mi ale nečetlo. To ale nic nemění na tom, že kniha je zdařilá a zaslouží si pozornost. Do fronty pro podpis autora se sice zcela jistě nezařadím, ale pokračování příběhu se rozhodně nebráním, zvlášť proto, že autor v závěru knihy projevil naprostou marketingovou genialitu a vystřihl na poslední stránce zápletku tak dobrou, že mne povzbudila k rozbití prasátka a nákupu dalšího dílu, přestože jsem si celou dobru říkala „už nikdy a ještě že mám tu hrůzu z krku.“        

Anders de la Motte, Game, Euromedia Group, k.s. – Knižní Klub, Praha, 2013

POSLEDNÍ LITERÁRNÍ „KAMEŇÁK“

Všechny jsme si hrály na princezny. A nemůžu popřít, že patřím mezi ty, které ještě občas rády před zrcadlem popustí uzdu své fantazii. Po přečtení knihy Evžena Bočka, kastelána na zámku v Miloticích, mám ale pocit, že mnohem lepší než experimentování s diadémem v účesu a plesovými šaty by bylo si takový lehce zpustlý zámek pořídit. Ne proto, abych si mohla své jméno vylepšit nějakým von či de (díky Bohu tahle móda titulů do Čech na rozdíl od sousedního Německa zatím nedorazila), ale proto, že zpustlá památka je vlastně velmi dobrý projekt na procvičování marketingových strategií. A to je zábavné. Alespoň podle knihy Poslední aristokratka.

Marie Kostková je běžná americká dívka. Její matka Vivien je mírně excentrická Američanka, která volný čas tráví seancemi na telefonu nebo v kadeřnictví a její otec je vysokoškolský učitel. František Kostka ale není obyčejný středostavovský emigrant. Jeho rodina patřila v Čechách k aristokracii, tedy předtím než jeho předci rozházeli rodinné jmění a než se o zbytek úpadku postarala majetek zabavující vládnoucí strana. Když americká rodina Kostkova získá chátrající rodové sídlo Kostka v restituci zpátky, je to spíš za trest. Zvlášť proto, že rodinné úspory padnou na přemístění na druhou stranu oceánu. Navíc nemají žádné zkušenosti s péčí o památku a chybí jim potřebné znalosti českých reálií.

Evžen Boček nesází na jazykově složitý, ironický humor. Vždyť hlavní hrdinka, která příběh líčí pomocí svých deníkových záznamů, na složitý jazykový humor nemá dostatečně dobrou češtinu. I přes vyjadřovací nedokonalost je však schopna trefně komentovat matku, neschopnou naučit se pár základních frází česky, zato s neutuchající touhou napodobovat princeznu Dianu; otce, v němž dluhy a chátrající finančně náročný zámek probudí nepříjemné skrblící sklony; pragmatickou a sprostou kuchařku s chutí na řádně vypálenou ořechovku; hypochondrického zahradníka a kastelána, který se netají nenávistí k návštěvníkům a kterého nejlépe vystihuje cimrmanovské „postavil si hospodu uprostřed lesa, aby mu do ní nechodili lidi“.  Humornost knihy tak může čtenáři připadat prvoplánovaná, daná absurditou postav a nereálností situací, do nichž se dostávají – svatba lidovou tvořivostí a zábavou milované Helenky Vondráčkové či pokoj s nápadnou nacistickou symbolikou, budiž toho důkazem. 

Jedno je však jisté, Evžen Boček má jasno v tom, jak to na zámcích fungovalo dříve a jaké psí kusy je třeba provádět v dnešní době pro přilákání a zaujmutí stále náročnějších návštěvníků. Tento aspekt restituce a péče o památky popisuje velmi zdařile, vtipně a tak zajímavě, že po přečtení jeho knihy mám pocit, že neexistuje lepší a kreativnější práce než v marketingu zámku. A pokud by více rozvíjel tuto „reálnou“ část spíše než absurdní postavy, mohl se zavděčit i literárním kritikům. Já jsem však ráda, že to neudělal, kniha mne rozesmála a ráda ji doporučím na sychravé odpoledne. Pokud však máte možnost, raději si ji od někoho vypůjčete, není to totiž literární dílo, k němuž se budete často vracet a hledat v něm odpovědi na životní otázky. Navíc ji lze přečíst rychlostí japonského šinkansenu, neboť je velmi čtivá a zábavná.

Přirovnání této knihy k filmu Kameňák režiséra Trošky považuji za trefné. Humor je jednoduchý, nevyžaduje zvláštní znalosti a zkušenosti, neobsahuje filosofické úvahy, násilí a (světe, div se) ani sex. Nespornou výhodou ale je, že knihu klidně můžete číst na noční hlídce v lese na táboře bez toho, abyste šíleli z každého stínu.  A taková literatura se občas dost hodí!

Evžen Boček, Poslední aristokratka, Druhé město, Brno, 2012     

MUŽE ZA ŽENU, OKO ZA ZUB

Moje letošní léto se neslo ve znamení odpočinku a relaxace. Což doufám dostatečně odůvodní množství zamilované literatury recenzované v poslední době na těchto stránkách. Zapeklité kriminálky či hluboké myšlenky filosofických děl zkrátka považuji za výborné rozptýlení za dlouhých zimních večerů s čajem u krbu, nikoli za literaturu, jejíž stránky mají být zmáčeny a prosoleny. Po přečtení knihy německé autorky Ellen Bergové Jak ty mně, tak já tobě, však děkuji přírodě za nastávající podzim. Její spisovatelské kvality totiž bohužel nestačili ani na naplnění poměrně nenáročného žánru letní romantiky a tak jsem při čtení této knihy intenzivně zvažovala, zda zahrabat a pohřbít do písku ji nebo sebe.

Na srazu spolužáků střední školy se každý touží ukázat v poněkud lepším světle, zveličit své pracovní úspěchy, vykreslit svou rodinu tak, aby vypadala jako ze zásilkového katalogu. Nejinak je tomu i u tří kamarádek – Evy, Beatrix a Kateřiny, které se setkávají po pětadvaceti letech od maturity. Beatrix je úspěšná manažerka, která cestuje po světě, Kateřina udělala závratnou kariéru v politice a Eva se dobře vdala a je spokojenou ženou v domácnosti. Po pár skleničkách si však tři někdejší kamarádky vzpomenou na „staré dobré časy“ a svěří si krutou pravdu o tom, že nic na světě není, jak se na první pohled jeví, nic není zadarmo a u sousedů je tráva vždy zelenější. A muži jsou odpovědni za všechno zlo světa. Alespoň ti jejich. Rozhodnou se tedy vymanit z jejich otěží v duchu shakespearovském – oko za oko, zub za zub. Aby tento depresivní pakt posvětily, zavázaly se k vzájemné věčné mlčenlivosti či pouze z důvodu, aby v plytkém ději nastala malá změna, zpečetí tento slib společnou nocí s výborných placeným společníkem (otázku, proč jsou všichni gigolové v knihách a filmech vždycky krásní, urostlí sirotci, kteří si potřebují zaplatit studium práv či medicíny si raději ani nepokládejte).

Společná pomsta dávné přítelkyně nejen stmelí, ale zavede na nevšední místa v nevšedních rolích. A tak se z manažerky, matky v domácnosti a političky stávají profesionální společnice, ošetřovatelky, zručné kameramanky a vyděračky, finančně zdatné intrikánky. Výše uvedený společník se navíc ukáže šikovný nejen při postelovém maratonu, takže jej dámy neváhají využít pro řešení zapeklitých situací vyžadujících mužský element. Aby byl výčet nudy a klišé úplný, špatné bude potrestáno, dobré odměněno. Jako v pohádce.

Tato pohádka pro dospělé ženy se ale bohužel vůbec nepovedla. Kniha je nudná jako babiččin nákupní seznam a zcela jistě obsahuje daleko více klišé. Děj je nezajímavý, Stokrát opakovaný v televizních filmech německé produkce. Popisy „exkluzivního“ prostředí jsou tak nepropracované, že už je pro rozvíjení vaší představivosti možná přínosnější přečíst si nový katalog IKEA. Mě osobně se příliš nelíbil ani překlad Jany Zoubkové. I když například otázka zda překládat (případně jaký je ideální překlad) německý národní pokrm currywurst je sporná a do děje a chápání textu čtenářem příliš nezasáhne, nepřeložení jména Dagobert Duck, tak aby věta českému čtenáři dávala smysl, považuji za amatérismus (pravda, milovníci Kačeřích příběhů vědí, ostatním stačí “kuk do Googlu“, aby poznali, že být za vodou jako Dagobert Duck není odkaz na tradiční německé pořekadlo, ale na proslulý trezor strýčka Skrblíka).

Nejsem nikterak zaujatá proti romantickým příběhům a ráda s nimi strávím pár příjemných letních chvil. To jsem očekávala i od knihy Ellen Bergové. Bohužel její příběh je špatný, literární kvality nevalné. Knihu jsem dočetla s velkým sebezapřením. A odpočinek a relaxaci mi rozhodně nepřinesla. Dovedu si představit tuto knihu jako účinný uspávací prostředek nebo (se vší úctou ke knihám) zarážku do dveří. Kdyby Ellen Bergová napsala místo tohoto banálního příběhu průvodce oblastí Allgäu, ve které žije, vytvořila by smysluplnější a zábavnější literaturu.

Jak ty mně, tak já tobě, Ellen Bergová, Euromedia Group, k.s. – Ikar, 2013

 

EXOTICKÁ OSTROVNÍ LÁSKA

Taky po poněkud deštivějším srpnu toužíte po troše tepla, exotiky, průzračném moři, bílém písku a zelených palmách? Pak určitě nejste sami. A nejlépe, kdyby byla v nabídce destinace jako Maledivy nebo Seychely. Vždyť právě ty jsou v našich zeměpisných šířkách považovány za „ráj na zemi“. Toto pojetí rajské dovolenkové destinace je zřejmě populární i na jiných kontinentech. Soudě podle úspěchu, který sklidila mladá americká autorka se svým romantickým příběhem z tohoto prostředí. 

Na Maledivách ztroskotá hydroplán, který má na palubě třicetiletou učitelku z Chicaga Annu a šestnáctiletého Týdžeje. Byli to jeho rodiče, kdo pronajal na prázdniny dům na ostrově a najal Annu, aby Týdžejovi pomohla dohnat učení, které zameškal kvůli své vážné nemoci. Týdžej z letního učení příliš nadšený není, což by již od začátku knihy hodnotil nejeden čtenář jako mladicky hloupě nastavený žebříček hodnot. Vzdělání je přeci k nezaplacení. Zvlášť, když učitelka je už od prvních stránek knihy popisována jako sexbomba se smyslem pro humor a nevyhovujícím partnerem.

Anna a Týdžej nejsou připraven na život na pustém ostrově. Ani jeden z nich nemá žádné zálesácké vědomosti, a tak prakticky od počátku bojují o přežití – neumí rozdělat oheň, sehnat jídlo ani vodu. Autorka je k nim však milosrdná a dává jim nalézt základní vybavení v podobě nářadí v opuštěné chýši a po moři jim posílá i jedno z jejich zavazadel. Ač čtenář již od počátku tuší, že „tady k něčemu musí dojít“, autorka nechává vztah mezi Annou a Týdžejem rozvinout se postupně. A ano, samozřejmě ani v milostném románu není pro americkou kulturu přípustný sex s nezletilcem, takže na žhavou plážovou scénu si čtenářka musí počkat několik kapitol a chudáci trosečníci několik let.

Při čtení milostné literatury americké produkce se ale člověk musí připravit na vícero klišé a moralizujících podprahově sdělovaných informací než jen těch týkajících se sexu. A tak se v milostném příběhu z Malediv objevuje narážka na 11. září. Americký pas sice nevlastním, ale pevně věřím, že po několika letech na ostrově bych se v prvním telefonátu s rodiči k tomuto tématu nedostala. A protože klišovité dramatičnosti je třeba notná dávka, nechybí ani vlna tsunami.

Překvapivé, a překvapivě dobré, na románu Tracey Gravis Graves je, že nekončí záchranou nahých trosečníků z pod palem, jak by člověk očekával, ale mapuje jejich osudy i po návratu.  A podle mne mnohem uvěřitelněji než život na tropickém ostrově (ano, rýpavý čtenáři, návštěvu exotických ostrovů už mám za sebou). Přináší pohled na medializaci lidských katastrof, soudní spory s nimi spojené, narušené rodinné vztahy i trvalost vztahů vzniklých pod nátlakem extrémní situace. A pochopitelně problematiku vztahu s velkým věkovým rozdílem. Je škoda, že tuto část autorka nepropracovala, protože by mohla být sama o sobě základem pro zdařilý román. Takto ale netřeba mít velká očekávání – rozbor závažných společensko-morálních témat se nekoná, happy end ano.

Tracey Gravis Graves si původně musela vydat knihu Na ostrově sama. Mezi nakladateli zájem nevzbudila. Chudáci, později si museli rvát vlasy. Čtenářky se po této knize mohly utlouct. A já se vůbec nedivím. Tato kniha je přesně to, co žena potřebuje, když se jí nedaří v práci nebo ve škole, manžel nebo partner je zralý na sbalení kufrů a děti a domácí zvířata zlobí a kvílí. Ráj. Klid. Láska. Literární kvality ale nečekejte. Porovnám-li Tracey Gravis Graves s níže hodnocenou Colleen Hoover, nevyjde z toho příliš dobře. Pohodové čtení navíc trochu kazí i český přepis jména Týdžej. Někdy je ale trocha nedokonalosti a iluze přesně to, po čem naše srdce touží.

 

Na ostrově, Tracey Garvisová Gravesová, Euromedia Group - Ikar, 2013

POLOOSTROV PARADOXNÍ POLITIKY

Facebookový profil mé jihokorejské kamarádky mě vždycky dokáže patřičně zaujmout. Často se marně snažím rozluštit její statusy a většinou musím dokonce požádat o anglické vysvětlivky, protože Google Translator korejštinu zas tak úplně nezvládá. Nejvíce mne ale fascinují fotky – moderní technické vymoženosti navozující pocit naprostého luxusu vedle staré architektury a pro mne zajímavých tradic (věděli jste například, že v Jižní Koreji lidé slaví svých prvních 100 dnů života?). Bohužel, takto idylický je život jen v jedné části korejského poloostrova. A to přesto, že ještě v 50. letech 20. století měly obě části stejné výchozí podmínky.

Zajímavý vývoj dvou téměř identických zemí s odlišným politickým systémem poutavě popisuje ve své knize Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji Barbara Demicková - americká novinářka, kterou její zaměstnavatel – Los Angeles Times – vyslal v roce 2001 do Jižní Koreje jako zpravodajku pro korejský poloostrov. V rámci své práce zde začala dělat rozhovory s uprchlíky z KLDR a postupně z nich sestavila knihu. Seznámíme se tak s Mi-ran a Čun-sangem, mladým mileneckým párem, který se vyrovnává s nástrahami dospívání i kastovního rozdělení korejské společnosti, s lékařkou Kimovou, se vzornou dělnicí paní Songovou a její vzpupnou dcerou i dětským bezdomovcem. Jejich životy ovlivnila chudoba, nedostatek energie, nedostatek práce, zákazy, potlačování svobodné vůle, ale hlavně hladomor. Přitom po rozdělení Korejského poloostrova se nezdálo, že by byl komunistický režim až tak špatnou volbou. Země fungovala díky kultu vůdce Kim Ir-sena a díky výhodnému zahraničnímu obchodu s ostatními zeměmi komunistického bloku. První problémy nastaly, když se ve světě začaly komunistické režimy hroutit, což těžce postihlo prakticky veškerý průmysl, který byl na zahraničních dodávkách závislý. Smrt milovaného vůdce pak už byla jen další ranou, které uvrhla obyvatelstvo do zmatku. Následný hladomor pak zasadil zoufalému obyvatelstvu další ránu a je rozhodně jednou z největších humanitárních katastrof na světě, podle odhadů při něm zemřelo až 20% obyvatelstva KLDR.

 Pro příběhy Barbary Demickové je hladomor stěžejní a to nejen kvůli jeho katastrofálním dopadům na životy hlavních postav, ale i proto, že pro mnohé se stal „poslední kapkou“ a donutil je k útěku. Hodně působivý je zvláště obraz doktorky Kimové, vděčné režimu za poskytnuté vzdělání, která v nemocnici vidí bídu a podvýživu a na útěku v Číně uvidí misku se psím žrádlem, které vypadá lépe než jídlo pro vzdělanou severokorejskou elitu, kterou se cítí být.

Kniha nenabízí jen pohled na strastiplné životy v diktatuře a nebezpečný útěk na svobodu. Popisuje, že ani v Jižní Koreji není život uprchlíků ideální a to přesto, že Jižní Korea na jejich adaptaci vydává nemalé finanční částky.

Nečekejte žádnou klasickou beletrii, Barbara Demicková je žurnalistka a je to vidět, píše reportážním způsobem, kombinuje příběh s historickými fakty, ověřuje zdroje, vyhledává svědky a fotografie. Její kniha není ani román ani literatura faktu, jedná se o populárně naučnou literaturu vhodnou pro ty, které východoasijský poloostrov fascinuje stejně jako mne, ale na vědecké publikace si netroufají. Je čtivá, zajímavá a emotivní. Hlavně proto, že se zaobírá závažnou lidsko-právní tématikou a při jejím čtení víte, že Severní Korea tam kdesi v Asii skutečně existuje.

Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji, Barbara Demicková, Kniha Zlín, 2014

Tímto velmi děkuji nakladatelství http://www.knihazlin.cz/ za poskytnutí recenzního výtisku.