KDYŽ SI ŠVÉD HRAJE A ZLOBÍ

Když se švédský spisovatel Anders de la Motte objevil v květnu na českém veletrhu Svět knihy 2014, způsobil v pavilonu, ve kterém vystupoval, menší davové šílenství. Zájemců o jeho povídání a podpis byla více než stovka a poněkud znemožnili průchod daným místem a to na několik desítek minut než se na všechny s autogramem dostalo. Anders de la Motte situaci zvládal s přehledem a dav jej nezaskočil, neboť podobné situace se pro něj staly běžnými. Jeho knihy jsou nadšeně přijímány po celém světě – byly přeloženy do více než 30 jazyků včetně pro nás exotické korejštiny a čínštiny. Věrnou čtenářskou základnu má tento Švéd s francouzským jménem i ve své domovině. Podle tamějších průzkumů je jeho švédským fanouškům nejčastěji něco mezi šestnácti a osmnácti lety. Právě tato věková skupina se s HP, hlavním hrdinou knižní trilogie, dokáže nejlépe ztotožnit. A to je možná důvod, proč jsem se já v onom pavilonu Výstaviště v Holešovicích v květnu nadšeně netísnila. Stárnu.

Henrik Petterson a.k.a. HP je antihrdina. Sám autor v rozhovorech uvádí, že se snažil vymyslet někoho, kdo bude protikladem ke všem těm schopným a akčním policistům a novinářům. HP je líný, bez jakýchkoli ambicí a životem se snaží proplouvat co nejsnadněji bez ohledu na to, je-li nejsnadnější cesta vždy legální. HP nemá stabilní práci ani příjem. HP byl ve vězení. A HP zoufale touží po obdivu a uznání. Chce být vidět, chce víc. A pokud možno bez práce. A právě to z něj dělá ideálního kandidáta pro Hru. Není tedy žádná náhoda, když jednoho dne najde na sedadle v metru zvláštní mobilní telefon, který ho zapojí do Hry. V ní jsou nachystány ne vždy jednoduché a ne vždy legální úkoly, jejichž splněním získává HP nejen obdiv uživatelů herní sítě, ale i dolary na svůj účet.

Naproti tomu Rebecca, Henrikova sestra, je velmi spořádaná a cílevědomá. Snaží se mít vše pod kontrolou a nepřidělávat si zbytečné problémy. Protože těch už v životě měla dost. A tak se snaží, seč může, aby se jí vše negativní vyhýbalo. Autor v několika rozhovorech prohlásil, že Rebecca je vlastně takové jeho „pracovní já“.- Nailina pozn. Jenže Henrikova hra vtrhne do Rebecčina poklidného života a najednou se všechno zdá mnohem spletitější a neuvěřitelnější, ale hlavně o dost temnější. A i lehkomyslný HP zjišťuje, že hrát Hru není tak docela „v pohodě“.

Příběh je psán v jednoduchých krátkých větách, které gradují děj. Na každé stránce ale najdeme spoustu nepřeložených anglických slov, slangových výrazů a „moderních“ technických pojmů. Průměrně vzdělanému čtenáři mladší generace četba jistě nebude působit sebemenší problém, ba naopak, možná ho právě tento styl zaujme. Mě přišel rušivý, kazil mi kontinuitu čtení a poněkud mne vyváděl z onoho stavu napětí, kdy nemůžu odlepit oči od stránky (zvláštní, že například u četby Mechanického pomeranče jsem tenhle pocit nikdy neměla). Uvádí se, že autor v knize často cituje svého oblíbence Kurta Cobaina a postavy seriálu Simpsonovi. Já jsem nic z toho nedokázala identifikovat, ale uznávám, že nejsem dostatečně nadšený fanoušek, Simpsonovi si ráda pustím v českém dabingu. Babičce k Vánocům tuto knihu radši nekupujte, konzervativní čtenář ji taky příliš neocení.

S hlavním hrdinou jsme se nemohla ztotožnit, rozčiloval mne přímo neuvěřitelně. Mystická atmosféra, konspirace, paranoia a bezvýchodnost mne uváděly do deprese. Dovedu si ale představit výborný film natočený podle této knižní předlohy – rychlý sled obrazů, poutavá hudba, zmatený divák. Dobře se mi ale nečetlo. To ale nic nemění na tom, že kniha je zdařilá a zaslouží si pozornost. Do fronty pro podpis autora se sice zcela jistě nezařadím, ale pokračování příběhu se rozhodně nebráním, zvlášť proto, že autor v závěru knihy projevil naprostou marketingovou genialitu a vystřihl na poslední stránce zápletku tak dobrou, že mne povzbudila k rozbití prasátka a nákupu dalšího dílu, přestože jsem si celou dobru říkala „už nikdy a ještě že mám tu hrůzu z krku.“        

Anders de la Motte, Game, Euromedia Group, k.s. – Knižní Klub, Praha, 2013

POSLEDNÍ LITERÁRNÍ „KAMEŇÁK“

Všechny jsme si hrály na princezny. A nemůžu popřít, že patřím mezi ty, které ještě občas rády před zrcadlem popustí uzdu své fantazii. Po přečtení knihy Evžena Bočka, kastelána na zámku v Miloticích, mám ale pocit, že mnohem lepší než experimentování s diadémem v účesu a plesovými šaty by bylo si takový lehce zpustlý zámek pořídit. Ne proto, abych si mohla své jméno vylepšit nějakým von či de (díky Bohu tahle móda titulů do Čech na rozdíl od sousedního Německa zatím nedorazila), ale proto, že zpustlá památka je vlastně velmi dobrý projekt na procvičování marketingových strategií. A to je zábavné. Alespoň podle knihy Poslední aristokratka.

Marie Kostková je běžná americká dívka. Její matka Vivien je mírně excentrická Američanka, která volný čas tráví seancemi na telefonu nebo v kadeřnictví a její otec je vysokoškolský učitel. František Kostka ale není obyčejný středostavovský emigrant. Jeho rodina patřila v Čechách k aristokracii, tedy předtím než jeho předci rozházeli rodinné jmění a než se o zbytek úpadku postarala majetek zabavující vládnoucí strana. Když americká rodina Kostkova získá chátrající rodové sídlo Kostka v restituci zpátky, je to spíš za trest. Zvlášť proto, že rodinné úspory padnou na přemístění na druhou stranu oceánu. Navíc nemají žádné zkušenosti s péčí o památku a chybí jim potřebné znalosti českých reálií.

Evžen Boček nesází na jazykově složitý, ironický humor. Vždyť hlavní hrdinka, která příběh líčí pomocí svých deníkových záznamů, na složitý jazykový humor nemá dostatečně dobrou češtinu. I přes vyjadřovací nedokonalost je však schopna trefně komentovat matku, neschopnou naučit se pár základních frází česky, zato s neutuchající touhou napodobovat princeznu Dianu; otce, v němž dluhy a chátrající finančně náročný zámek probudí nepříjemné skrblící sklony; pragmatickou a sprostou kuchařku s chutí na řádně vypálenou ořechovku; hypochondrického zahradníka a kastelána, který se netají nenávistí k návštěvníkům a kterého nejlépe vystihuje cimrmanovské „postavil si hospodu uprostřed lesa, aby mu do ní nechodili lidi“.  Humornost knihy tak může čtenáři připadat prvoplánovaná, daná absurditou postav a nereálností situací, do nichž se dostávají – svatba lidovou tvořivostí a zábavou milované Helenky Vondráčkové či pokoj s nápadnou nacistickou symbolikou, budiž toho důkazem. 

Jedno je však jisté, Evžen Boček má jasno v tom, jak to na zámcích fungovalo dříve a jaké psí kusy je třeba provádět v dnešní době pro přilákání a zaujmutí stále náročnějších návštěvníků. Tento aspekt restituce a péče o památky popisuje velmi zdařile, vtipně a tak zajímavě, že po přečtení jeho knihy mám pocit, že neexistuje lepší a kreativnější práce než v marketingu zámku. A pokud by více rozvíjel tuto „reálnou“ část spíše než absurdní postavy, mohl se zavděčit i literárním kritikům. Já jsem však ráda, že to neudělal, kniha mne rozesmála a ráda ji doporučím na sychravé odpoledne. Pokud však máte možnost, raději si ji od někoho vypůjčete, není to totiž literární dílo, k němuž se budete často vracet a hledat v něm odpovědi na životní otázky. Navíc ji lze přečíst rychlostí japonského šinkansenu, neboť je velmi čtivá a zábavná.

Přirovnání této knihy k filmu Kameňák režiséra Trošky považuji za trefné. Humor je jednoduchý, nevyžaduje zvláštní znalosti a zkušenosti, neobsahuje filosofické úvahy, násilí a (světe, div se) ani sex. Nespornou výhodou ale je, že knihu klidně můžete číst na noční hlídce v lese na táboře bez toho, abyste šíleli z každého stínu.  A taková literatura se občas dost hodí!

Evžen Boček, Poslední aristokratka, Druhé město, Brno, 2012