VALAŠSKÁ KNIŽNÍ TELENOVELA

Román Druhý život Marýny G. Vladimíry Klimecké se v loňském roce stal vítězem Literární ceny Knižního klubu. Porota této literární soutěže se o něm vyjadřovala v superlativech a přirovnávala jej k úspěšné knize Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně. Protože, stejně jako mnoho dalších čtenářů, i mne Žítkovské bohyně svými „ženskými“ otázkami a popisem nádherné krajiny Bílých Karpat velmi zaujaly, s nadšením jsme sáhla po knize, která slibovala totéž – rodinnou ságu odehrávající se v kulisách nádherných hor. Podobnost tohoto stručného shrnutí s popiskem v televizním programu pod seriálem Doktor z hor z německé odpolední televizní produkce měla mi býti varováním.

Kniha popisuje osudy čtyř žen z oblasti Valašska. Sama autorka říká, že kniha je: „… o ženách, které bojovaly za přežití své rodiny, bojovaly v každé historické situaci a nebylo to vždy lehké.“ Ženy jsou spřízněny nejen místem, ze kterého pocházejí a v němž žijí, ale i příbuzenskými vztahy, co je odlišuje je doba, ve které žijí.  Marýna, první hrdinka, se narodila koncem 19. století a její život je poznamenaný dvěma světovými válkami. Zcela pochopitelně je tak většina Marýnina života naplněna strachem o její blízké, nedostatkem veškerého materiálního zázemí a tvrdou prací. Její dcera Růža zažívá těžké poválečné období a nastupující komunismus, ale větší problémy než s těžkou dobou, ve které žije, řeší se svým manželem Emilem. Třetí příběh, Josefčin, považuji osobně za nejvíce zdařilý. Čtenáře emocionálně zasáhnou její prožitky ze ztráty matky v dětském věku i útrapy způsobené komunistickým režimem. Tvrdá práce a nemožnost její změny, znehodnocení úspor pádem měny, znárodňování výnosů z polí. Otázkou je, zda příběh skutečně měl být vrcholem autorčina románu, či je spíše náhodou, že se ve třetím příběhu sešlo tolik zajímavých historických skutečností, které autorčinu vyprávěný pomohli přidat na dramatičnosti. To ale nic nemění na tom, že v porovnání s ním se pak závěrečný příběh čtvrté hrdinky Fany, který zachycuje život v raném kapitalismu, jeví krátký, odbytý, nepropracovaný a možná až banálně naivní.

Jak bylo již na začátku zmíněno, byl román přirovnáván k Žítkovským bohyním Kateřiny Tučkové. Podle mého názoru však kvalit tohoto díla rozhodně nedosahuje. Jediné, co podle mne tyto dva romány spojuje je krásné prostředí východní části naší republiky a téma „příběhy českých žen“. To je však pro takové odvážné přirovnání málo. Vladimíra Klimecká vytvořila – přesně jak je udáváno v některých anotacích – kroniku valašského rodu, chcete-li chronologické vyprávění.

Vladimíra Klimecká udává, že stejně jako Kateřina Tučková při svém psaní pátrala v kronikách. Její pátrání je však v knize využito spíše k tomu, aby události chronologicky zařadila a stručně popsala. Skoro jako když si člověk ve škole maloval časovou osu historických událostí. Neobjevila žádnou zapomenutou historickou skutečnost, do které by zasadila svůj vymyšlený příběh a usnadnila tím přístup k historii i čtenářům, pro které je literatura faktu nedostupná. Naopak, dějiny v knize pouze doplňují osudy a vztahy. 

Jazyk knihy je velmi jednoduchý a strohý. Porota Literární ceny Knižního klubu toto ohodnotila jako „přirozenost“ a zásadní klad. Podle mého názoru je to však knize na újmu. Nepřináší-li nám totiž žádnou přidanou hodnotu v oblasti historické, očekávala bych jí alespoň v oblasti literární. Příležitostí měla autorka dost. Oblast Valašska a její tradice přímo volají lyričtějším popisu delším než pár poznámek o tom, že si hrdinka třetího příběhu v rámci divadelního představení navlékla tradiční jupku a vyprávěla vtipy stylizovaná do vesnické tetky. Absence těchto popisných pasáží je podle mého názoru tak výrazná, že budou chybět i čtenářovi, který jindy oceňuje rychlý dějový spád bez zbytečných odboček.

Přestože hrdinky všech příběhů postihnou tvrdé rány osudu, s jejich vnitřními pochody nás autorka příliš neseznamuje. Snad ve snaze napravit tento nedostatek (nebo nedostatku jiného tématu v závěru knihy) nechává Fany hloubat nad problémem nevěry. Strohý popis jejího nitra však nedostane čtenáře do patřičného rozpoložení a navíc působí značně nereálně. Zkuste si představit ženu, která „stručně“ hloubá nad problémem. I když možná má autorka pravdu a na východě České republiky se zatím neprosadilo ono americké „pojďme si o tom promluvit“.

Přestože výše napsané nevyznívá pro knihu příliš dobře, nezavrhovala bych ji. Pouze bych se vyhnula srovnávání s jinými českými literárními díly, zvláště pak Žítkovskými bohyněmi. Jedná se o hezký, čtivý, stručný příběh, na který si patrně za pár měsíců nevzpomenu, ale u kterého jsem si přes víkend dobře odpočinula, takže jako relaxace svůj účel splnil. Inteligentní valašská knižní telenovela.  

Druhý život Marýny G., Vladimíra Klimecká, Knižní klub, 2013