I já se musím zcela nepokrytě přiznat, že to byl důvod, proč jsem k této autorce byla zpočátku skeptická a zakoupila až její třetí román. A dozvěděla se, že autorka už v roce 2008 získala od české sekce Asociace autorů detektivní literatury Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku. Poslední věcí, která podpořila mé rozhodnutí knihu si přečíst, byla nálepka na jejím přebalu hlásající, že se jedná o nejlepší českou detektivku roku 2011. To bohužel nemohu posoudit, neboť jsem již delší dobu žádnou jinou českou detektivku nečetla. Přesto, Dům na samotě je velmi podařeným detektivním románem.
Pro českého čtenáře může být velmi příjemné, že se kniha odehrává v českém prostředí. Šestatřicetiletá Nela se z Prahy přistěhovala do středočeské vesnice Smrčina. Stejně jako jiné mladé umělecky založené ženy ji lákala vidina romantiky opuštěného stavení. A romantikou, tou polorozpadlý mlýn skutečně oplývá. Ovšem jen do doby než se Nela odhodlá vyhnat z něj svého přítele a než se poblíž v lese stane vražda mladé ženy. Od té doby je starý mlýn velmi strašidelné a pro samotnou mladou ženu potenciálně nebezpečné místo.
Pro detektivky je téměř příznačné, že obyvatelé vesnic, v nichž se vraždy stávají, jsou nějakým způsobem nevšední. Takové postavy však v knize Michaely Klevisové nenajdete. Její postavy jsou všedně české, takže chvílemi máte pocit, že píše o vesnici, v níž žijete vy. Bohatý manželský pár s domem postaveným v CHKO, hospodský přijímající nelegální sázky na koně, hospodská se sklonem k alkoholismu a obyvatelé stájí. Na charakterech obyvatel stájí a na popisech koní a prostředí, v němž žijí, si autorka dala velmi záležet. Také nápad s detektivem „Pražákem“ přijíždějícím do malé středočeské vesnice vyšetřovat vraždu a „sebrat“ tak práci zdejším policistům hodnotím velmi kladně.
Celkově knihu hodnotím jako velmi povedenou. Přečetla jsem ji „jedním dechem za jediný den“. To, co na ní hodnotím pozitivně, ale zároveň považuji za její největší limit – ono známé české prostředí. Pro českého čtenáře je velmi atraktivní. Vše si jednoduše představí, postavy v daném prostředí výborně fungují. Knihu to však limituje z hlediska jejího případného překladu do jiných jazyků. Co funguje pro Čechy, bude pro leckoho jiného tak trochu sci-fi. Například postarší alkoholu holdující hospodská, která ve dvaceti snila o velkém světě a v padesáti skončila v zakouřené vesnické putyce s „vtipnou“ výzdobou. U mne však boduje.
Dům na samotě, Michaela Klevisová, Motto, 2011
