Marco je patnáctiletý kluk, který se živí drobnými krádežemi a žebráním. Ne že by chtěl. On sám touží chodit do školy jako všichni ostatní v jeho věku, získat dánské občanství a mít domov. To ale nejde. Marco žije se svým otcem v klanu, který vede jeho strýc a který do Dánska doputoval z jihu. Klan se živí nelegální činností a žebráním a jakýkoli odpor proti tomuto životnímu stylu zarazí strýc svou pevnou rukou již v samém počátku. Když ale Marco zjistí, že jej strýc plánuje zmrzačit kvůli lepším výdělkům z žebroty, které jdou do jeho nenasytné kapsy, sebere veškerou odvahu a uteče. Během útěku však zcela náhodou zjistí, že jeho "rodina" má na svědomí horší věci než drobné kapesní krádeže.
Marco je postaven do nepříjemné situace. Nemůže se obrátit na policii, protože v zemi pobývá nelegálně. Musí se ukrývat před klanem, který po něm intenzivně pátrá. Nemá peníze. Navíc se zdá, že se Marca pokouší najít a zabít ještě někdo další. Jenže kdo a proč?
Marcův příběh je v knize velmi podrobně a poněkud zdlouhavě popsán. Je pravda, že je to nutné, protože je poněkud komplikovaný a stejně tak i způsob, jakým se do něj zapojí oddělení Q. A tak jsou podle mne v pátém případu potlačeny osobnosti Carla Mørca, Rose a Asada na úkor epizodní postavy Marca. A nevím jak vy, ale já už chci po pěti knihách přeci jen vědět o své oblíbené postavě Asada o trochu víc než nám Jussi Adler-Olsen doposud odhalil (ano, v tomto díle čekejte novinky, ale nic, co by si 90% Asadových fanoušků už dávno nemyslelo). Více pozornosti by možná zasloužili i Rosiny milostné vztahy.
Příběh Marca mne příliš nezaujal. Možná proto, že v Čechách jsme na podobné zlodějné kočovníky vcelku zvyklí a podobné reportážní příběhy už známe z novin. A pochybuji, že jinde v Evropě by byli tak neznámé, že by pro čtenáře příběh z jejich života byl nový a objevný. Popisy triků kapesních zlodějů a městských čtvrtí mi tentokráte přišly trochu nudné a zdlouhavé.
Osobní život Carla Mørca je naopak popsán naprosto bravurně. Je plný zvratů a sarkasmu.
Kniha Jussiho Adler-Olsena je výbornou detektivkou. Nepochybně! Tentokráte mi však příběh přišel poněkud rozvleklý a zdlouhavý a rozhodně nehrozilo, že bych samým napětím nemohla knihu odložit, což se mi stávalo u předchozích Mørcových případů. Protože jsem tuto knihu četla těsně po dokonalém thrilleru Levhart, myslela jsem si, že problém tkví v mém špatně nastaveném měřítku a mé "rozmlsanosti". Jenže pak jsem zhlédla dokument dánské televize o tom, jak Jussi Adler-Olsen tuto knihu psal (zkoukněte tady). Na tohoto postaršího spisovatele je vyvíjen neustálý tlak, čtenáři očekávají vynikající příběhy, nakladatelství účast na propagačních akcích, on už má přitom chuť na trochu odpočinku a méně stresu. Na mne osobně dokument působil dost pochmurným dojmem. Snad jsem očekávala, že se spisovatel víc podobá svému ústřednímu hrdinovi, je sebevědomý a sarkastický. Místo toho mi byl představen důchodce s až panickým strachem o život a zdraví, ale vděčný čtenářům. Nebo je celý dokument reklamní trik? Omluva za knihu, která neměla ten správný drive?
Jussi Adler-Olsen, Marco, HOST, Brno, 2014
