PRO AGATHU CHRISTIE JE VRAŽDA HRAČKA

Agatha Christie je označována za královnu detektivek. Aby ne. Za svůj život napsala šedesát šest detektivních románů, čtrnáct povídkových souborů a řadu dalších literárních děl. Je jednou z nejprodávanějších autorek na světě a to přesto, že tvořila již na začátku minulého století. Její příběhy tak dnešní čtenáře, zhýčkané komplikovanými a přetechnizovanými ději severských a jiných detektivních příběhů, mohou překvapit svou jednoduchostí.

Hlavním hrdinou knihy Vždyť je to hračka je policista Luke Fitzwilliam, který se po letech služby na Dálném Východě vrací domů do Anglie. Náhoda tomu chce, že ve vlaku domů narazí na starou dámu, která mu svým příjemným vystupováním připomene oblíbenou tetičku, a proto shovívavě vyslechne její bláznivý příběh. A tento příběh o vraždícím šílenci se zlým pohledem, který řádí v jinak poklidné anglické vísce, má stará dáma v plánu převyprávět i Scotland Yardu. Proto cestuje do Londýna. Stará dáma bohužel na nejslavnější anglickou policejní stanici nedojde, protože ji srazí auto. Zprávu o tom náhodou zahlédne Luke Fitzwilliam v novinách. V nich se navíc píše i o záhadných úmrtích, o kterém mu stará dáma vyprávěla. Luke zbystří. Jeho šestý policejní smysl větří nekalost, a protože nemá na práci zrovna nic jiného, vypraví se do městečka vyšetřit ona záhadná úmrtí. Jeho práce spočívá hlavně v „čmuchání“ a vyptávání se a tak je čtenář postupně seznámen se všemi významnějšími obyvateli městečka a příbuznými obětí. A zrovna v téhle anglické vesnici se sešla hodně zvláštní společnost – bledý příznivce satanismu (nebo podobného hnutí), mladý ambiciózní lékař, naivní boháč, „pod pantoflem“ držený generál i krásná čarodějka. Jenže… kdo z nich je vrah?

Rafinovanost Agathy Christie však spočívá v tom, že ona jednoduchost je pouze zdánlivá. Vrahem se ukáže být úplně někdo jiný než ten, koho za něj od počátku považujete. A přitom indicie byly tak zřejmé. Agatha Christie však na rozdíl od svých současných kolegů nedělá zbytečné „odbočky“. Nepopisuje krajinu, neseznamuje nás s reáliemi, hlubinnou analýzou psychického stavu hlavního hrdiny ani tím, co měl včera k večeři (pokud by tedy jídlo nebylo otrávené a tím pádem součástí děje). Její kniha je oproti detektivkám současných autorů značně útlá. To může čtenáře překvapit. Nicméně příběhu ani detektivní zápletce malý rozsah rozhodně neškodí. A pro čtenáře detektivních bichlí může být tato četba značně osvěžující.

Mottem knihy Agathy Christie je „když vás nikdo nepodezřívá, je zabíjení vlastně hračka“. Při čtení její knihy vás však napadne, že narodí-li se někdo se schopnostmi Agathy Christie je vyprávění detektivního příběhu vlastně hračka. Dějem proplouváte snadno, lehce, je srozumitelný, jasný a přitom vás dokáže překvapit. I proto je Agatha Christie obdivována již několik generací.

Vždyť je to hračka, Agatha Christie, Knižní klub, 2006

 

Fotografie obalu knihy převzatá z www.bookfan.eu

PŘEKONÁ ŽÁK MISTRA POLITICKÉHO THRILLERU?

Robert Ludlum bývá označován za otce politického thrilleru. Údajně byl ve svém řemesle (jinak než řemeslem se jeho práce při množství knih, které napsal, snad ani nazvat nedá) tak dobrý, že na něj CIA musela nasadit zvláštního agenta. Jeho následovníci mistrný odkaz svého guru zřejmě nikdy nepřekonají. I přes jejich snahu chybí „pokračovatelským“ knihám onen ludlumovský spád, těžko uvěřitelná zápletka s naprosto dokonalým popisem exteriérů i interiérů a hluboké charakteristiky hlavních hrdinů.

Paul Jonson si po odchodu ze státních složek zřídil dvě společnosti – nadaci, která podporuje vysloužilé agenty s psychickými problémy a soukromou bezpečnostně detektivní agenturu, která nadaci financuje ze svých zakázek. Když mu jeden z jeho prvních „nadačních případů“, nyní ředitel bezpečnosti velké ropné společnosti, zavolá, že má zakázku, nepojme Janson žádné podezření, že by se mohlo jednat o něco nekalého. Zakázka má spořívat v záchraně lékaře ropné společnosti, který byl údajně unesen. Háček, oné zakázky spočívá nejen v tom, že byl lékař unesen na lodi poblíž malého afrického ostrovního státu, na kterém se schyluje k revoluci, ale i ve faktu, že lékař není a nikdy nebyl zaměstnancem oné společnosti. Proč tedy mají zájem na jeho záchraně? Jde o nějaký interní boj o moc nebo o boj o nová naleziště ropy? Teprve v průběhu akce si Paul Jonson uvědomí, že neví, jestli „bojuje na správné straně“. Co když se události nestaly tak jak mu je popsal dávný přítel? Co když pomáhá něčemu, proti čemu by se raději postavil?

Nebyl by to ludlumovský hrdina, aby mu v jeho těžké a zdánlivě nemožném boji proti vládě a gigantickým společnostem nepomáhala sličná kráska. Pravou rukou Paula Jansona je Jessika Kincaidová. Je krásná, štíhlá, přitažlivá, přitom v boji neuvěřitelně zdatná a výborná ostřelovačka. Právě postava Jessiky Kincaidové je podle mne jednou ze slabých míst jinak dobrého thrilleru Paula Garrisona. Právě ona je důvodem, proč pochybovat, že žák pozorně sledoval svého mistra. Je zkrátka příliš dokonalá (a to si troufám tvrdit, přestože můžu být nařčena ze zapšklosti nedokonalé čtenářky). A to ludlumovští hrdinové nebývají a jejich ženy už vůbec ne. A to přestože jsou tajnými agenty, vědci nebo lékaři.

I když o knize Jansonův rozkaz neplatí kritiky často zmiňované „nikdy nezačínejte číst Ludluma, pokud musíte druhý den do práce“, stále se jedná o velmi zdařilý špionážní thriller. Zápletka sice není ludlumovsky komplikovaná a nepředvídatelná, ale děj je specifický a zapamatovatelný, takže vám pravděpodobně nesplyne s dvaceti dalšími podobnými knihami, jak se mi stalo například u Bournovského pokračování.

Jansonův rozkaz, Robert Ludlum – Paul Garrison, Domino, 2012