STUDENÁ AFRICKÁ KOČKA V ROZPÁLENÉM NORSKU

Jsem zarytý a nadšený fanoušek žánru severská detektivka. A Jo Nesbø je můj severský hrdina. Díky němu jsem si zakoupila učebnici norštiny pro samouky a jen díky němu si dovedu představit zasněžené pláně pokryté ledovou krustou, kterou klouzavě proráží staré dřevěné běžky. Nikdy jsem ale na severu nebyla. A momentálně ani nevím, jestli o takový výlet stojím. V Norsku je totiž sakra nebezpečno! Vždyť jen detektiv Harry Hole už řeší osmý případ. I když v něm se podíváme i do jiných ne zcela bezpečných koutů naší planety.

I proto, že po minulém případu se Harry Hole přemístil do Hongkongu, kde utápí svůj žal ze „ztráty“ Olega a Ráchel v alkoholu, drogách a sázení, a je třeba ho nalákat zpět do Norska. Samozřejmě, že k tomuto účelu nejlépe poslouží krásná žena. A tak se na scéně objevuje nová postava, policistka Kaja. Zpátky však stárnoucího detektiva nenaláká na ani svůj vzhled ani na nový případ sériového vraha, ale na Harryho nedořešené rodinné poměry. Nebyl by to však Jo Nesbø, kdyby rodinný život detektiva, postavu vraha a krásnou kolegyni v příběhu pořádně nevyužil a nepospojoval dějovými linkami.

Vrah si v tomto příběhu nevybírá své oběti zcela náhodně. Zjistit jeho totožnost a pojítka mezi oběťmi tentokráte znamená vytáhnout paty z Osla (po důkladném prozkoumání všech místních stop, pochopitelně) a hledat v opuštěné sněhem zaváté norské krajině i v horké Africe. A tentokrát nebude Harry Hole čelit jen vyšinutým jedincům, o které pochopitelně také nepřijdeme, ale i různým přírodním živlům.

Levhart je silný a má všechno. Napětí, násilí, sex i dobrou muziku. Nechybí nejhorší rysy lidské povahy a to nejen u padouchů, ale jak už jsme zvyklí i u detektiva, který by měl být „prodlouženou rukou spravedlnosti a pořádku“. Ale ten, chudák, dostává v osmé knize pořádně zabrat. Kromě dočasných ztrát ho v životě čekají i ztráty fatální. Situaci mu neulehčuje ani napjatá atmosféra mezi jednotlivými norskými vyšetřovacími složkami. A zrada. Ale na tu už by měl být přece zvyklý? Dále jsou tu ještě jeho vlastní démoni. Ne, ani tentokrát se nepolepší a nestane se z něj sympatická postava a spořádaný člověk. Ale možná právě proto, je Harry Hole ten nejlepší detektiv.    

Osmá z holeovské série má řadu nej. Čtenáře asi nejvíce potěší to do očí bijící – je zatím ze všech nejtlustší! Ano, užijete si s ní dlouho. Další nej už ale rozhodně tak příjemné není. Levhart je určitě nejdrsnější (i když mi to možná nebudete věřit, máte-li v živé paměti ještě Sněhuláka. -pozn. Naily). Pro mne už byl tentokrát realistický popis násilí a mučení trochu moc. Zvlášť proto, že Jo Nesbø jej servíruje bez okolků hned od první stránky. Přiznám se, že proto jsem knihu začínala číst nadvakrát. První kapitola totiž nebyla utrpením jen pro oběť, ale i pro mne.

Žánrově se kniha začíná klasické detektivce vzdalovat a mistrovsky si míří přímo mezi nejlepší thrillery. Je nervy drásající, napínavá, komplikovaná. Neuvěřitelná. Ponurá. Jo Nesbø má bezesporu dar – umí popsat ponurost lidské povahy a krásu norské krajiny. Příběh je navíc vylepšený tím, že jsou v něm zvláštní a tajemné pasáže v ich-formě, které píše vrah. Jenže kdo to je?

 Jo Nesbø, Levhart, Kniha Zlín, 2013

 

KDYŽ SI ŠVÉD HRAJE A ZLOBÍ

Když se švédský spisovatel Anders de la Motte objevil v květnu na českém veletrhu Svět knihy 2014, způsobil v pavilonu, ve kterém vystupoval, menší davové šílenství. Zájemců o jeho povídání a podpis byla více než stovka a poněkud znemožnili průchod daným místem a to na několik desítek minut než se na všechny s autogramem dostalo. Anders de la Motte situaci zvládal s přehledem a dav jej nezaskočil, neboť podobné situace se pro něj staly běžnými. Jeho knihy jsou nadšeně přijímány po celém světě – byly přeloženy do více než 30 jazyků včetně pro nás exotické korejštiny a čínštiny. Věrnou čtenářskou základnu má tento Švéd s francouzským jménem i ve své domovině. Podle tamějších průzkumů je jeho švédským fanouškům nejčastěji něco mezi šestnácti a osmnácti lety. Právě tato věková skupina se s HP, hlavním hrdinou knižní trilogie, dokáže nejlépe ztotožnit. A to je možná důvod, proč jsem se já v onom pavilonu Výstaviště v Holešovicích v květnu nadšeně netísnila. Stárnu.

Henrik Petterson a.k.a. HP je antihrdina. Sám autor v rozhovorech uvádí, že se snažil vymyslet někoho, kdo bude protikladem ke všem těm schopným a akčním policistům a novinářům. HP je líný, bez jakýchkoli ambicí a životem se snaží proplouvat co nejsnadněji bez ohledu na to, je-li nejsnadnější cesta vždy legální. HP nemá stabilní práci ani příjem. HP byl ve vězení. A HP zoufale touží po obdivu a uznání. Chce být vidět, chce víc. A pokud možno bez práce. A právě to z něj dělá ideálního kandidáta pro Hru. Není tedy žádná náhoda, když jednoho dne najde na sedadle v metru zvláštní mobilní telefon, který ho zapojí do Hry. V ní jsou nachystány ne vždy jednoduché a ne vždy legální úkoly, jejichž splněním získává HP nejen obdiv uživatelů herní sítě, ale i dolary na svůj účet.

Naproti tomu Rebecca, Henrikova sestra, je velmi spořádaná a cílevědomá. Snaží se mít vše pod kontrolou a nepřidělávat si zbytečné problémy. Protože těch už v životě měla dost. A tak se snaží, seč může, aby se jí vše negativní vyhýbalo. Autor v několika rozhovorech prohlásil, že Rebecca je vlastně takové jeho „pracovní já“.- Nailina pozn. Jenže Henrikova hra vtrhne do Rebecčina poklidného života a najednou se všechno zdá mnohem spletitější a neuvěřitelnější, ale hlavně o dost temnější. A i lehkomyslný HP zjišťuje, že hrát Hru není tak docela „v pohodě“.

Příběh je psán v jednoduchých krátkých větách, které gradují děj. Na každé stránce ale najdeme spoustu nepřeložených anglických slov, slangových výrazů a „moderních“ technických pojmů. Průměrně vzdělanému čtenáři mladší generace četba jistě nebude působit sebemenší problém, ba naopak, možná ho právě tento styl zaujme. Mě přišel rušivý, kazil mi kontinuitu čtení a poněkud mne vyváděl z onoho stavu napětí, kdy nemůžu odlepit oči od stránky (zvláštní, že například u četby Mechanického pomeranče jsem tenhle pocit nikdy neměla). Uvádí se, že autor v knize často cituje svého oblíbence Kurta Cobaina a postavy seriálu Simpsonovi. Já jsem nic z toho nedokázala identifikovat, ale uznávám, že nejsem dostatečně nadšený fanoušek, Simpsonovi si ráda pustím v českém dabingu. Babičce k Vánocům tuto knihu radši nekupujte, konzervativní čtenář ji taky příliš neocení.

S hlavním hrdinou jsme se nemohla ztotožnit, rozčiloval mne přímo neuvěřitelně. Mystická atmosféra, konspirace, paranoia a bezvýchodnost mne uváděly do deprese. Dovedu si ale představit výborný film natočený podle této knižní předlohy – rychlý sled obrazů, poutavá hudba, zmatený divák. Dobře se mi ale nečetlo. To ale nic nemění na tom, že kniha je zdařilá a zaslouží si pozornost. Do fronty pro podpis autora se sice zcela jistě nezařadím, ale pokračování příběhu se rozhodně nebráním, zvlášť proto, že autor v závěru knihy projevil naprostou marketingovou genialitu a vystřihl na poslední stránce zápletku tak dobrou, že mne povzbudila k rozbití prasátka a nákupu dalšího dílu, přestože jsem si celou dobru říkala „už nikdy a ještě že mám tu hrůzu z krku.“        

Anders de la Motte, Game, Euromedia Group, k.s. – Knižní Klub, Praha, 2013

POSLEDNÍ LITERÁRNÍ „KAMEŇÁK“

Všechny jsme si hrály na princezny. A nemůžu popřít, že patřím mezi ty, které ještě občas rády před zrcadlem popustí uzdu své fantazii. Po přečtení knihy Evžena Bočka, kastelána na zámku v Miloticích, mám ale pocit, že mnohem lepší než experimentování s diadémem v účesu a plesovými šaty by bylo si takový lehce zpustlý zámek pořídit. Ne proto, abych si mohla své jméno vylepšit nějakým von či de (díky Bohu tahle móda titulů do Čech na rozdíl od sousedního Německa zatím nedorazila), ale proto, že zpustlá památka je vlastně velmi dobrý projekt na procvičování marketingových strategií. A to je zábavné. Alespoň podle knihy Poslední aristokratka.

Marie Kostková je běžná americká dívka. Její matka Vivien je mírně excentrická Američanka, která volný čas tráví seancemi na telefonu nebo v kadeřnictví a její otec je vysokoškolský učitel. František Kostka ale není obyčejný středostavovský emigrant. Jeho rodina patřila v Čechách k aristokracii, tedy předtím než jeho předci rozházeli rodinné jmění a než se o zbytek úpadku postarala majetek zabavující vládnoucí strana. Když americká rodina Kostkova získá chátrající rodové sídlo Kostka v restituci zpátky, je to spíš za trest. Zvlášť proto, že rodinné úspory padnou na přemístění na druhou stranu oceánu. Navíc nemají žádné zkušenosti s péčí o památku a chybí jim potřebné znalosti českých reálií.

Evžen Boček nesází na jazykově složitý, ironický humor. Vždyť hlavní hrdinka, která příběh líčí pomocí svých deníkových záznamů, na složitý jazykový humor nemá dostatečně dobrou češtinu. I přes vyjadřovací nedokonalost je však schopna trefně komentovat matku, neschopnou naučit se pár základních frází česky, zato s neutuchající touhou napodobovat princeznu Dianu; otce, v němž dluhy a chátrající finančně náročný zámek probudí nepříjemné skrblící sklony; pragmatickou a sprostou kuchařku s chutí na řádně vypálenou ořechovku; hypochondrického zahradníka a kastelána, který se netají nenávistí k návštěvníkům a kterého nejlépe vystihuje cimrmanovské „postavil si hospodu uprostřed lesa, aby mu do ní nechodili lidi“.  Humornost knihy tak může čtenáři připadat prvoplánovaná, daná absurditou postav a nereálností situací, do nichž se dostávají – svatba lidovou tvořivostí a zábavou milované Helenky Vondráčkové či pokoj s nápadnou nacistickou symbolikou, budiž toho důkazem. 

Jedno je však jisté, Evžen Boček má jasno v tom, jak to na zámcích fungovalo dříve a jaké psí kusy je třeba provádět v dnešní době pro přilákání a zaujmutí stále náročnějších návštěvníků. Tento aspekt restituce a péče o památky popisuje velmi zdařile, vtipně a tak zajímavě, že po přečtení jeho knihy mám pocit, že neexistuje lepší a kreativnější práce než v marketingu zámku. A pokud by více rozvíjel tuto „reálnou“ část spíše než absurdní postavy, mohl se zavděčit i literárním kritikům. Já jsem však ráda, že to neudělal, kniha mne rozesmála a ráda ji doporučím na sychravé odpoledne. Pokud však máte možnost, raději si ji od někoho vypůjčete, není to totiž literární dílo, k němuž se budete často vracet a hledat v něm odpovědi na životní otázky. Navíc ji lze přečíst rychlostí japonského šinkansenu, neboť je velmi čtivá a zábavná.

Přirovnání této knihy k filmu Kameňák režiséra Trošky považuji za trefné. Humor je jednoduchý, nevyžaduje zvláštní znalosti a zkušenosti, neobsahuje filosofické úvahy, násilí a (světe, div se) ani sex. Nespornou výhodou ale je, že knihu klidně můžete číst na noční hlídce v lese na táboře bez toho, abyste šíleli z každého stínu.  A taková literatura se občas dost hodí!

Evžen Boček, Poslední aristokratka, Druhé město, Brno, 2012     

MUŽE ZA ŽENU, OKO ZA ZUB

Moje letošní léto se neslo ve znamení odpočinku a relaxace. Což doufám dostatečně odůvodní množství zamilované literatury recenzované v poslední době na těchto stránkách. Zapeklité kriminálky či hluboké myšlenky filosofických děl zkrátka považuji za výborné rozptýlení za dlouhých zimních večerů s čajem u krbu, nikoli za literaturu, jejíž stránky mají být zmáčeny a prosoleny. Po přečtení knihy německé autorky Ellen Bergové Jak ty mně, tak já tobě, však děkuji přírodě za nastávající podzim. Její spisovatelské kvality totiž bohužel nestačili ani na naplnění poměrně nenáročného žánru letní romantiky a tak jsem při čtení této knihy intenzivně zvažovala, zda zahrabat a pohřbít do písku ji nebo sebe.

Na srazu spolužáků střední školy se každý touží ukázat v poněkud lepším světle, zveličit své pracovní úspěchy, vykreslit svou rodinu tak, aby vypadala jako ze zásilkového katalogu. Nejinak je tomu i u tří kamarádek – Evy, Beatrix a Kateřiny, které se setkávají po pětadvaceti letech od maturity. Beatrix je úspěšná manažerka, která cestuje po světě, Kateřina udělala závratnou kariéru v politice a Eva se dobře vdala a je spokojenou ženou v domácnosti. Po pár skleničkách si však tři někdejší kamarádky vzpomenou na „staré dobré časy“ a svěří si krutou pravdu o tom, že nic na světě není, jak se na první pohled jeví, nic není zadarmo a u sousedů je tráva vždy zelenější. A muži jsou odpovědni za všechno zlo světa. Alespoň ti jejich. Rozhodnou se tedy vymanit z jejich otěží v duchu shakespearovském – oko za oko, zub za zub. Aby tento depresivní pakt posvětily, zavázaly se k vzájemné věčné mlčenlivosti či pouze z důvodu, aby v plytkém ději nastala malá změna, zpečetí tento slib společnou nocí s výborných placeným společníkem (otázku, proč jsou všichni gigolové v knihách a filmech vždycky krásní, urostlí sirotci, kteří si potřebují zaplatit studium práv či medicíny si raději ani nepokládejte).

Společná pomsta dávné přítelkyně nejen stmelí, ale zavede na nevšední místa v nevšedních rolích. A tak se z manažerky, matky v domácnosti a političky stávají profesionální společnice, ošetřovatelky, zručné kameramanky a vyděračky, finančně zdatné intrikánky. Výše uvedený společník se navíc ukáže šikovný nejen při postelovém maratonu, takže jej dámy neváhají využít pro řešení zapeklitých situací vyžadujících mužský element. Aby byl výčet nudy a klišé úplný, špatné bude potrestáno, dobré odměněno. Jako v pohádce.

Tato pohádka pro dospělé ženy se ale bohužel vůbec nepovedla. Kniha je nudná jako babiččin nákupní seznam a zcela jistě obsahuje daleko více klišé. Děj je nezajímavý, Stokrát opakovaný v televizních filmech německé produkce. Popisy „exkluzivního“ prostředí jsou tak nepropracované, že už je pro rozvíjení vaší představivosti možná přínosnější přečíst si nový katalog IKEA. Mě osobně se příliš nelíbil ani překlad Jany Zoubkové. I když například otázka zda překládat (případně jaký je ideální překlad) německý národní pokrm currywurst je sporná a do děje a chápání textu čtenářem příliš nezasáhne, nepřeložení jména Dagobert Duck, tak aby věta českému čtenáři dávala smysl, považuji za amatérismus (pravda, milovníci Kačeřích příběhů vědí, ostatním stačí “kuk do Googlu“, aby poznali, že být za vodou jako Dagobert Duck není odkaz na tradiční německé pořekadlo, ale na proslulý trezor strýčka Skrblíka).

Nejsem nikterak zaujatá proti romantickým příběhům a ráda s nimi strávím pár příjemných letních chvil. To jsem očekávala i od knihy Ellen Bergové. Bohužel její příběh je špatný, literární kvality nevalné. Knihu jsem dočetla s velkým sebezapřením. A odpočinek a relaxaci mi rozhodně nepřinesla. Dovedu si představit tuto knihu jako účinný uspávací prostředek nebo (se vší úctou ke knihám) zarážku do dveří. Kdyby Ellen Bergová napsala místo tohoto banálního příběhu průvodce oblastí Allgäu, ve které žije, vytvořila by smysluplnější a zábavnější literaturu.

Jak ty mně, tak já tobě, Ellen Bergová, Euromedia Group, k.s. – Ikar, 2013

 

EXOTICKÁ OSTROVNÍ LÁSKA

Taky po poněkud deštivějším srpnu toužíte po troše tepla, exotiky, průzračném moři, bílém písku a zelených palmách? Pak určitě nejste sami. A nejlépe, kdyby byla v nabídce destinace jako Maledivy nebo Seychely. Vždyť právě ty jsou v našich zeměpisných šířkách považovány za „ráj na zemi“. Toto pojetí rajské dovolenkové destinace je zřejmě populární i na jiných kontinentech. Soudě podle úspěchu, který sklidila mladá americká autorka se svým romantickým příběhem z tohoto prostředí. 

Na Maledivách ztroskotá hydroplán, který má na palubě třicetiletou učitelku z Chicaga Annu a šestnáctiletého Týdžeje. Byli to jeho rodiče, kdo pronajal na prázdniny dům na ostrově a najal Annu, aby Týdžejovi pomohla dohnat učení, které zameškal kvůli své vážné nemoci. Týdžej z letního učení příliš nadšený není, což by již od začátku knihy hodnotil nejeden čtenář jako mladicky hloupě nastavený žebříček hodnot. Vzdělání je přeci k nezaplacení. Zvlášť, když učitelka je už od prvních stránek knihy popisována jako sexbomba se smyslem pro humor a nevyhovujícím partnerem.

Anna a Týdžej nejsou připraven na život na pustém ostrově. Ani jeden z nich nemá žádné zálesácké vědomosti, a tak prakticky od počátku bojují o přežití – neumí rozdělat oheň, sehnat jídlo ani vodu. Autorka je k nim však milosrdná a dává jim nalézt základní vybavení v podobě nářadí v opuštěné chýši a po moři jim posílá i jedno z jejich zavazadel. Ač čtenář již od počátku tuší, že „tady k něčemu musí dojít“, autorka nechává vztah mezi Annou a Týdžejem rozvinout se postupně. A ano, samozřejmě ani v milostném románu není pro americkou kulturu přípustný sex s nezletilcem, takže na žhavou plážovou scénu si čtenářka musí počkat několik kapitol a chudáci trosečníci několik let.

Při čtení milostné literatury americké produkce se ale člověk musí připravit na vícero klišé a moralizujících podprahově sdělovaných informací než jen těch týkajících se sexu. A tak se v milostném příběhu z Malediv objevuje narážka na 11. září. Americký pas sice nevlastním, ale pevně věřím, že po několika letech na ostrově bych se v prvním telefonátu s rodiči k tomuto tématu nedostala. A protože klišovité dramatičnosti je třeba notná dávka, nechybí ani vlna tsunami.

Překvapivé, a překvapivě dobré, na románu Tracey Gravis Graves je, že nekončí záchranou nahých trosečníků z pod palem, jak by člověk očekával, ale mapuje jejich osudy i po návratu.  A podle mne mnohem uvěřitelněji než život na tropickém ostrově (ano, rýpavý čtenáři, návštěvu exotických ostrovů už mám za sebou). Přináší pohled na medializaci lidských katastrof, soudní spory s nimi spojené, narušené rodinné vztahy i trvalost vztahů vzniklých pod nátlakem extrémní situace. A pochopitelně problematiku vztahu s velkým věkovým rozdílem. Je škoda, že tuto část autorka nepropracovala, protože by mohla být sama o sobě základem pro zdařilý román. Takto ale netřeba mít velká očekávání – rozbor závažných společensko-morálních témat se nekoná, happy end ano.

Tracey Gravis Graves si původně musela vydat knihu Na ostrově sama. Mezi nakladateli zájem nevzbudila. Chudáci, později si museli rvát vlasy. Čtenářky se po této knize mohly utlouct. A já se vůbec nedivím. Tato kniha je přesně to, co žena potřebuje, když se jí nedaří v práci nebo ve škole, manžel nebo partner je zralý na sbalení kufrů a děti a domácí zvířata zlobí a kvílí. Ráj. Klid. Láska. Literární kvality ale nečekejte. Porovnám-li Tracey Gravis Graves s níže hodnocenou Colleen Hoover, nevyjde z toho příliš dobře. Pohodové čtení navíc trochu kazí i český přepis jména Týdžej. Někdy je ale trocha nedokonalosti a iluze přesně to, po čem naše srdce touží.

 

Na ostrově, Tracey Garvisová Gravesová, Euromedia Group - Ikar, 2013

POLOOSTROV PARADOXNÍ POLITIKY

Facebookový profil mé jihokorejské kamarádky mě vždycky dokáže patřičně zaujmout. Často se marně snažím rozluštit její statusy a většinou musím dokonce požádat o anglické vysvětlivky, protože Google Translator korejštinu zas tak úplně nezvládá. Nejvíce mne ale fascinují fotky – moderní technické vymoženosti navozující pocit naprostého luxusu vedle staré architektury a pro mne zajímavých tradic (věděli jste například, že v Jižní Koreji lidé slaví svých prvních 100 dnů života?). Bohužel, takto idylický je život jen v jedné části korejského poloostrova. A to přesto, že ještě v 50. letech 20. století měly obě části stejné výchozí podmínky.

Zajímavý vývoj dvou téměř identických zemí s odlišným politickým systémem poutavě popisuje ve své knize Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji Barbara Demicková - americká novinářka, kterou její zaměstnavatel – Los Angeles Times – vyslal v roce 2001 do Jižní Koreje jako zpravodajku pro korejský poloostrov. V rámci své práce zde začala dělat rozhovory s uprchlíky z KLDR a postupně z nich sestavila knihu. Seznámíme se tak s Mi-ran a Čun-sangem, mladým mileneckým párem, který se vyrovnává s nástrahami dospívání i kastovního rozdělení korejské společnosti, s lékařkou Kimovou, se vzornou dělnicí paní Songovou a její vzpupnou dcerou i dětským bezdomovcem. Jejich životy ovlivnila chudoba, nedostatek energie, nedostatek práce, zákazy, potlačování svobodné vůle, ale hlavně hladomor. Přitom po rozdělení Korejského poloostrova se nezdálo, že by byl komunistický režim až tak špatnou volbou. Země fungovala díky kultu vůdce Kim Ir-sena a díky výhodnému zahraničnímu obchodu s ostatními zeměmi komunistického bloku. První problémy nastaly, když se ve světě začaly komunistické režimy hroutit, což těžce postihlo prakticky veškerý průmysl, který byl na zahraničních dodávkách závislý. Smrt milovaného vůdce pak už byla jen další ranou, které uvrhla obyvatelstvo do zmatku. Následný hladomor pak zasadil zoufalému obyvatelstvu další ránu a je rozhodně jednou z největších humanitárních katastrof na světě, podle odhadů při něm zemřelo až 20% obyvatelstva KLDR.

 Pro příběhy Barbary Demickové je hladomor stěžejní a to nejen kvůli jeho katastrofálním dopadům na životy hlavních postav, ale i proto, že pro mnohé se stal „poslední kapkou“ a donutil je k útěku. Hodně působivý je zvláště obraz doktorky Kimové, vděčné režimu za poskytnuté vzdělání, která v nemocnici vidí bídu a podvýživu a na útěku v Číně uvidí misku se psím žrádlem, které vypadá lépe než jídlo pro vzdělanou severokorejskou elitu, kterou se cítí být.

Kniha nenabízí jen pohled na strastiplné životy v diktatuře a nebezpečný útěk na svobodu. Popisuje, že ani v Jižní Koreji není život uprchlíků ideální a to přesto, že Jižní Korea na jejich adaptaci vydává nemalé finanční částky.

Nečekejte žádnou klasickou beletrii, Barbara Demicková je žurnalistka a je to vidět, píše reportážním způsobem, kombinuje příběh s historickými fakty, ověřuje zdroje, vyhledává svědky a fotografie. Její kniha není ani román ani literatura faktu, jedná se o populárně naučnou literaturu vhodnou pro ty, které východoasijský poloostrov fascinuje stejně jako mne, ale na vědecké publikace si netroufají. Je čtivá, zajímavá a emotivní. Hlavně proto, že se zaobírá závažnou lidsko-právní tématikou a při jejím čtení víte, že Severní Korea tam kdesi v Asii skutečně existuje.

Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji, Barbara Demicková, Kniha Zlín, 2014

Tímto velmi děkuji nakladatelství http://www.knihazlin.cz/ za poskytnutí recenzního výtisku.

 

AMERICKÝ MASAKR ŽÁNRU (V UZBEKISTÁNU)

Občas si ráda dopřeji páteční večer „po americku“. Pytlík chipsů, limonáda obsahující víc cukru než vody, pohodlný gauč a nějaký pořádný akční thriller. Dramatická scéna střídá druhou tak rychle, že citlivějším jedincům hrozí z těch záblesků epileptický záchvat, padouši se kácí k zemi přemoženi hlavním hrdinou a všude je spousta zbraní a umělé krve. Ale může styl amerického akčního filmu fungovat v knize? Hank Steinberg se pokusil dokázat, že ano a svůj thriller napsal ve stylu americké filmové akční tvorby. Jako úspěšný filmový a seriálový scénárista měl k tomuto stylu psaní nejlepší předpoklady. A skutečně se mu podařilo napsat zábavnou knihu plnou efektů. A prodat filmová práva Paramouth Pictures.

Mladí američtí manželé Charlie a Julie touží, aby svět byl lepším místem. A asi proto, že jsou mladí, nerozvážní, plní nadšení a touží po dobrodružství, vydají se šířit svobodu do Uzbekistánu. Bohužel se jim přitom podaří připlést k masakru na Báburově náměstí v Andižanu. Začátek knihy zasadil autor do skutečných událostí. Masakr, při kterém uzbecká armáda povraždila protestující proti diktátorskému režimu Islama Karimova, se v Andižanu 13.5.2005 skutečně stal a je možná vůbec nejhorším masakrem civilního obyvatelstva ve 21. století, přestože to tak podle statistik počtu obětí nevypadá (údajně jsou zkresleny). Hank Steinberg však historické události nepopisuje ani nevysvětluje, přestože by zcela určitě stačily na výbornou konspirační knihu. Používá je pouze jako dramatickou kulisu. Stejně činí i s jinými uzbeckými reáliemi v průběhu příběhu, což podle mého názoru činí z jeho knihy výborný scénář, ale méně kvalitní knižní thriller. Já, coby věrný ludlumovský fanoušek, si neodpustím srovnání – Steinbergův román je jako zfilmovaný Bourneovský příběh – sexy hlavní hrdina, akce, výborná kamera, ale na rozdíl od knihy vám film přijde jako přelétání mezi městy, místy a situacemi bez hlubších souvislostí.

Hlavní hrdina Charlie se po traumatickém zážitku rozhodne i s rodinou vrátit do bezpečí americké domoviny a žít poklidný život na předměstí. Více či méně se mu daří přesvědčit sebe sama, že to je ideální život, po kterém toužil. Dokud Julie nezmizí při výletu do Disneylandu. Charlie začne postupně odhalovat tajemství své ženy, která s poklidným životem zřejmě až tak spokojena nebyla. Začíná série konspirací, střelby, mučení pomocí injekcí a waterboardingu, šílených transportů na druhý konec světa (jednou se snad nechám zaměstnat u spediční firmy jen proto, abych zjistila, jestli jsou v každém druhém kontejneru cestujícím po světě nějací uvěznění a omámení lidé), honiček ve všemožných dopravních prostředcích a výbuchů.

Stejně jako u akčního filmu i u knihy Mimo dosah se můžete do nekonečna podivovat nad tím, kde se v průměrném americkém tatíkovi bere kondička člena speciálního komanda a kde se naučil ovládat malé i velké střelné zbraně tak, že tasí rychleji než profesionálové. Jenže těmito všetečnými otázkami si zbytečně zkazíte „jízdu“ touto knihou.  Na úspěch vrchního zloducha ale zbytečně nečekejte, přestože jeho postava je skoro nejlépe zpracovaná a podle mne je u ní aspoň náznak pokusu o psychologickou hloubku, takže nepůsobí uměle jako dokonalý manželský pár. Čekali byste ale u akčního filmu něco jiného než happy end? Tak proč u této knihy?

Kniha Mimo dosah je obsahově i literárně spíše průměrná. Přesto se u jejího čtení můžete dobře pobavit, necháte-li se unášet příběhem a nebudete-li nad ním příliš dumat. A pokud Paramouth vybere „dostatečně sexy“ herce do hlavních rolí, pak akčnímu filmu podle této předlohy nebude chybět naprosto nic a já se těším na pohodový večer v gauči.    

Mimo dosah, Hank Steinberg, Kniha Zlín, 2014

Tímto velmi děkuji nakladatelství http://www.knihazlin.cz/ za poskytnutí recenzního výtisku.

BEZNADĚJNÁ AMERICKÁ ROMANTIKA

V kybersvětě knižních blogerů  byla kniha BEZ NADĚJE COLLEEN HOOVEROVÉ zuřivě očekávána. Cizojazyčné recenze na ni pěly takové ódy – „úžasné, dojemné, šokující“- že leckterou jazykově vybavenou čtenářku donutily, otevřít knihu v anglickém originále. Na vydání této knihy však se zvědavostí čekali i další představitelé českého knižního trhu. To proto, že se jedná o první knihu vydanou pod novou knižní značkou YOLI, která má přinést poklady do knihovniček čtenářů (resp. čtenářek, protože mužských čtenářů bude mít tato značka, soudě podle první knihy, asi stejně jako má Etiopie běžkařů v reprezentaci) vyhledávajících zábavu a vzrušení žánru young adult fiction. Protože já jsem dosud v knihkupectví stojany s touto literaturou neobjevila (nebo to alespoň s intelektuálním výrazem na tváři tvrdím), vydání této knihy jsem nadšeně neočekávala, prostě jsem jen sevřela ruku, do které mi ji strčila sestřenice s nekompromisním „TOHLE si prostě MUSÍŠ přečíst!“ a knihu si odnesla domů. Bez velkých očekávání, ale i bez předsudků.

Hlavní hrdinkou této knihy je sedmnáctiletá Sky, která právě prožívá velký životní zlom, neboť její eko-bio-matka jí poprvé v jejím životě dovolila, aby se účastnila klasické školní docházky. Až dosud byla Sky vzdělávána pouze doma a držena z dosahu všech potenciálních škodlivin typu televize, internet a mobilní telefon. V ostatních věcech už naštěstí matka tak přísně důsledná nebyla a tak díky své jediné kamarádce Six má Sky i nějaké ty „nápadníky“ lezoucí do jejího pokoje tajně oknem (ech, trochu by mě zajímalo, jak by si s tímto oblíbeným americkým klišé poradili v českých reáliích, sedmé patro paneláku, to už by vyžadovala nějakou tu lezeckou výstroj).  Díky těmto návštěvníkům nemá Sky mezi vrstevníky zrovna dobrou pověst. Naštěstí se v sousedství objeví sexy Dean Holder, který má pověst ještě horší než Sky a ze zcela nezřejmého důvodu se o Sky Davisovou začne zajímat.

Zdá-li se vám popis děje této knihy jako zkrácené knižní provedení epizody z nekonečného amerického seriálu, pak se váš pocit shoduje s mým. Typická středoškolská lovestory se vším, co k ní patří. Okouzlující, sexy, chytrý, ale přitom citově strádající hlavní hrdina, kterého během prvních sto stran příběhu touží mít doma nejen Sky Davisová, ale i sedm z deseti čtenářek (a sedm pouze proto, že zbývající tři zachází ve své necudné představivosti ještě dál a přály by si mít Deana Holdera rovnou ve své ložnici). Standard romantických příběhů budiž naplněn náhlým a nevysvětlitelným zájmem tohoto super krasavce o zvláštní a vzhledově průměrnou vrstevnici.

Kniha Texasanky Colleen Hooverové se však do žebříčku knižních bestsellerů publikovaným NY Times nedostala kvůli zcela standardní lovestory první poloviny knihy, ale proto, že tato bývalá sociální pracovnice chytře využívá poznatků ze své praxe a do druhé poloviny knihy vnáší zcela nečekaný zvrat. Čtenář udržovaný v představách, že Dean Holder je ten, co má potíže začlenit se do společnosti, pojednou zjišťuje, že něco není v pořádku s hlavní hrdinkou. Autorka jí do vínku dala sociální problémy nejhoršího kalibru. To ze čtení příběhu dělá zajímavý a zábavný zážitek, pokud si český čtenář zakáže připouštět, že „je toho trochu moc dohromady“ a že děj je představitelný spíš v onom podvečerním seriálu než jako příběh z vedlejšího města.

V rámci žánru bych tuto knihu bez výčitek označila jako jazykově nadstandardní, což mne příjemně překvapilo, neboť jsme se domnívala, že autorka pracuje tak trochu jako velkovýrobna romancí (ve Státech vyšla v březnu její kniha MAYBE SOMEDAY a v srpnu se chystá UGLY LOVE). Podle mého názoru je velmi dobrý i překlad knihy – však jen slovní hříčka HOPELESS, jakožto anglický originál názvu knihy, musela být pro překladatelku Janu Jašovou oříškem, vyrovnala se s ní ale dobře. Příběh má poměrně rychlý dějový spád, ale přitom obsahuje celkem podrobné popisy a to nejen ty nutné pro zcela jednoznačné směřování fantazie čtenářek. Díky této kvalitě je čtení příjemné a knihu lze zdolat za dvě odpoledne a to i přes její rozsah 380 stran.

Pokud se pro tuto knihu rozhodnete na základě kladných recenzí, kterých má kupu, buďte srozuměni s tím, že patří do kategorie YA a právě tyto nadšené náctileté slečny tvoří její hlavní cílovou skupinu a jsou to ony, kdo psal recenze o tom, jak na ně příběh hluboce zapůsobil, citově s nimi zamával a jak několik dní poté usínaly s myšlenkami na Deana Holdera (přičemž pro každou měl jinou tvář). Zároveň se tímto nenechte odradit, jestliže věkem už zrovna do kategorie YA nespadáte a do knihy se začtěte bez předsudků. Sice se možná shovívavě pousmějete nad některými klasickými americkými romantickými klišé, jako je kromě již zmiňovaného okna třeba záliba amerických teenagerů v řešení „zásadní životních diskuzí“ na školním parkovišti. Možná ucítíte nápadný autorčin apel na dodržování zásad bezpečného sexu. Ale pokud nad těmito drobnostmi s nadhledem mávnete rukou, užijete si krásný, zábavný, zamilovaný příběh, který je sice možná malinko předvídatelný a naivní, ale který vám dokáže vrátit vzpomínky na první lásku a navodit příjemně romantickou atmosféru inteligentnějším způsobem než dvěstědvacátá rychlokniha ze série královna a její podkoní.

Na závěr ještě upozornění, že v edici YOLI vyšla ZTRACENÁ NADĚJĚ, což je příběh „z druhé strany“ z pohledu Deana Holdera. Přestože já knihu hodnotím dobře, nevím, jestli jsem až takový fanoušek, abych do tohoto pokračování investovala čas a peníze. 

Bez naděje, Colleen Hooverová, YOLI, 2014

 

 

 

VALAŠSKÁ KNIŽNÍ TELENOVELA

Román Druhý život Marýny G. Vladimíry Klimecké se v loňském roce stal vítězem Literární ceny Knižního klubu. Porota této literární soutěže se o něm vyjadřovala v superlativech a přirovnávala jej k úspěšné knize Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně. Protože, stejně jako mnoho dalších čtenářů, i mne Žítkovské bohyně svými „ženskými“ otázkami a popisem nádherné krajiny Bílých Karpat velmi zaujaly, s nadšením jsme sáhla po knize, která slibovala totéž – rodinnou ságu odehrávající se v kulisách nádherných hor. Podobnost tohoto stručného shrnutí s popiskem v televizním programu pod seriálem Doktor z hor z německé odpolední televizní produkce měla mi býti varováním.

Kniha popisuje osudy čtyř žen z oblasti Valašska. Sama autorka říká, že kniha je: „… o ženách, které bojovaly za přežití své rodiny, bojovaly v každé historické situaci a nebylo to vždy lehké.“ Ženy jsou spřízněny nejen místem, ze kterého pocházejí a v němž žijí, ale i příbuzenskými vztahy, co je odlišuje je doba, ve které žijí.  Marýna, první hrdinka, se narodila koncem 19. století a její život je poznamenaný dvěma světovými válkami. Zcela pochopitelně je tak většina Marýnina života naplněna strachem o její blízké, nedostatkem veškerého materiálního zázemí a tvrdou prací. Její dcera Růža zažívá těžké poválečné období a nastupující komunismus, ale větší problémy než s těžkou dobou, ve které žije, řeší se svým manželem Emilem. Třetí příběh, Josefčin, považuji osobně za nejvíce zdařilý. Čtenáře emocionálně zasáhnou její prožitky ze ztráty matky v dětském věku i útrapy způsobené komunistickým režimem. Tvrdá práce a nemožnost její změny, znehodnocení úspor pádem měny, znárodňování výnosů z polí. Otázkou je, zda příběh skutečně měl být vrcholem autorčina románu, či je spíše náhodou, že se ve třetím příběhu sešlo tolik zajímavých historických skutečností, které autorčinu vyprávěný pomohli přidat na dramatičnosti. To ale nic nemění na tom, že v porovnání s ním se pak závěrečný příběh čtvrté hrdinky Fany, který zachycuje život v raném kapitalismu, jeví krátký, odbytý, nepropracovaný a možná až banálně naivní.

Jak bylo již na začátku zmíněno, byl román přirovnáván k Žítkovským bohyním Kateřiny Tučkové. Podle mého názoru však kvalit tohoto díla rozhodně nedosahuje. Jediné, co podle mne tyto dva romány spojuje je krásné prostředí východní části naší republiky a téma „příběhy českých žen“. To je však pro takové odvážné přirovnání málo. Vladimíra Klimecká vytvořila – přesně jak je udáváno v některých anotacích – kroniku valašského rodu, chcete-li chronologické vyprávění.

Vladimíra Klimecká udává, že stejně jako Kateřina Tučková při svém psaní pátrala v kronikách. Její pátrání je však v knize využito spíše k tomu, aby události chronologicky zařadila a stručně popsala. Skoro jako když si člověk ve škole maloval časovou osu historických událostí. Neobjevila žádnou zapomenutou historickou skutečnost, do které by zasadila svůj vymyšlený příběh a usnadnila tím přístup k historii i čtenářům, pro které je literatura faktu nedostupná. Naopak, dějiny v knize pouze doplňují osudy a vztahy. 

Jazyk knihy je velmi jednoduchý a strohý. Porota Literární ceny Knižního klubu toto ohodnotila jako „přirozenost“ a zásadní klad. Podle mého názoru je to však knize na újmu. Nepřináší-li nám totiž žádnou přidanou hodnotu v oblasti historické, očekávala bych jí alespoň v oblasti literární. Příležitostí měla autorka dost. Oblast Valašska a její tradice přímo volají lyričtějším popisu delším než pár poznámek o tom, že si hrdinka třetího příběhu v rámci divadelního představení navlékla tradiční jupku a vyprávěla vtipy stylizovaná do vesnické tetky. Absence těchto popisných pasáží je podle mého názoru tak výrazná, že budou chybět i čtenářovi, který jindy oceňuje rychlý dějový spád bez zbytečných odboček.

Přestože hrdinky všech příběhů postihnou tvrdé rány osudu, s jejich vnitřními pochody nás autorka příliš neseznamuje. Snad ve snaze napravit tento nedostatek (nebo nedostatku jiného tématu v závěru knihy) nechává Fany hloubat nad problémem nevěry. Strohý popis jejího nitra však nedostane čtenáře do patřičného rozpoložení a navíc působí značně nereálně. Zkuste si představit ženu, která „stručně“ hloubá nad problémem. I když možná má autorka pravdu a na východě České republiky se zatím neprosadilo ono americké „pojďme si o tom promluvit“.

Přestože výše napsané nevyznívá pro knihu příliš dobře, nezavrhovala bych ji. Pouze bych se vyhnula srovnávání s jinými českými literárními díly, zvláště pak Žítkovskými bohyněmi. Jedná se o hezký, čtivý, stručný příběh, na který si patrně za pár měsíců nevzpomenu, ale u kterého jsem si přes víkend dobře odpočinula, takže jako relaxace svůj účel splnil. Inteligentní valašská knižní telenovela.  

Druhý život Marýny G., Vladimíra Klimecká, Knižní klub, 2013

   

ŽÍT NA SAMOTĚ? PROČ NE. PROBLÉMY STEJNĚ ZAČÍNAJÍ TAM, KDE SE OBJEVÍ LIDÉ

Zdá se mi, že v poslední době panuje ve společnosti, v níž se pohybuji, určitá přezíravost vůči ženským časopisům. Buď jsou považovány rovnou za odpad nehodný jejich ceny, reklamní katalogy, v lepším případě za relaxační literaturu na dovolenou. A stejně tak panuje určitá přezíravost vůči knihám, které jsou v tomto typu periodik recenzovány. Kniha Dům na samotě by takto mohla být lehce odsouzena. Reklamu v ženském časopise totiž měla velkou. Michaela Klevisová je redaktorkou české verze časopisu Cosmopolitan.

I já se musím zcela nepokrytě přiznat, že to byl důvod, proč jsem k této autorce byla zpočátku skeptická a zakoupila až její třetí román. A dozvěděla se, že autorka už v roce 2008 získala od české sekce Asociace autorů detektivní literatury Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku. Poslední věcí, která podpořila mé rozhodnutí knihu si přečíst, byla nálepka na jejím přebalu hlásající, že se jedná o nejlepší českou detektivku roku 2011. To bohužel nemohu posoudit, neboť jsem již delší dobu žádnou jinou českou detektivku nečetla. Přesto, Dům na samotě je velmi podařeným detektivním románem.

Pro českého čtenáře může být velmi příjemné, že se kniha odehrává v českém prostředí. Šestatřicetiletá Nela se z Prahy přistěhovala do středočeské vesnice Smrčina. Stejně jako jiné mladé umělecky založené ženy ji lákala vidina romantiky opuštěného stavení. A romantikou, tou polorozpadlý mlýn skutečně oplývá. Ovšem jen do doby než se Nela odhodlá vyhnat z něj svého přítele a než se poblíž v lese stane vražda mladé ženy. Od té doby je starý mlýn velmi strašidelné a pro samotnou mladou ženu potenciálně nebezpečné místo.

Pro detektivky je téměř příznačné, že obyvatelé vesnic, v nichž se vraždy stávají, jsou nějakým způsobem nevšední. Takové postavy však v knize Michaely Klevisové nenajdete. Její postavy jsou všedně české, takže chvílemi máte pocit, že píše o vesnici, v níž žijete vy. Bohatý manželský pár s domem postaveným v CHKO, hospodský přijímající nelegální sázky na koně, hospodská se sklonem k alkoholismu a obyvatelé stájí. Na charakterech obyvatel stájí a na popisech koní a prostředí, v němž žijí, si autorka dala velmi záležet. Také nápad s detektivem „Pražákem“ přijíždějícím do malé středočeské vesnice vyšetřovat vraždu a „sebrat“ tak práci zdejším policistům hodnotím velmi kladně.

Celkově knihu hodnotím jako velmi povedenou. Přečetla jsem ji „jedním dechem za jediný den“. To, co na ní hodnotím pozitivně, ale zároveň považuji za její největší limit – ono známé české prostředí. Pro českého čtenáře je velmi atraktivní. Vše si jednoduše představí, postavy v daném prostředí výborně fungují. Knihu to však limituje z hlediska jejího případného překladu do jiných jazyků. Co funguje pro Čechy, bude pro leckoho jiného tak trochu sci-fi. Například postarší alkoholu holdující hospodská, která ve dvaceti snila o velkém světě a v padesáti skončila v zakouřené vesnické putyce s „vtipnou“ výzdobou. U mne však boduje.

Dům na samotě, Michaela Klevisová, Motto, 2011